My, řešitelé tohoto ateliérového zadání, jsme se vypravili na obhlídku jednoho ze dvou pražských zařízení, které v sobě snoubí služby denního centra a zároveň noclehárny pro lidi bez domova. Vybaveni rámcovým sociologickým základem, který jsem se snažil z dostupné literatury ve zkratce vyabstrahovat v minulých příspěvcích, jsme konfrontovali načtené znalosti a představy o našem budoucím návrhu s realitou největšího centra sociálních služeb pro bezdomovce v ČR - Centrem Bohuslava Bureše, které provozuje v holešovické Tusarově ulici.
nabízí v součtu dalších 108 lůžek. Náš návrh počítá s podstatně menší kapacitou 30 + 30, což nám zdejší sociální pracovnice potvrdily jako rozumné optimum: držet v pokojné atmosféře stohlavý dav v místnosti denního centra je častokrát doslova o zdraví všech zúčastněných. Ideální by bylo, kdyby každá městská část disponovala menším zařízením, které k sobě nebude přitahovat nezvladatelné množství klientely. Samozřejmě, že soužití takového zařízení s okolními obyvateli je problematické: okolním obyvatelům vadí zejména zjevní bezdomovci, kteří se shlukují kolem centra ve frontách a čekají na otvírací dobu. Zejména ti, kteří se nachází pod vlivem návykových látek a je jím tudíž odmítnuta nízkoprahová služba, si pak mohou vylévat zlost na budově a jejím okolí. Oproti tomu uvnitř zařízení s ničením vybavení problémy nejsou, klienti respektují vnitřní řád zařízení a to, že je tu "pro ně".
Co se však neosvědčilo, je volně manipulovatelné vybavení - co nebylo pevně připevněno, bylo tajně propašováno či vystrčeno z okna k soukromému užití. Proto jsou již na všech oknech mříže. Stejně tak nejsou výjimkou krádeže mezi klienty navzájem, jak na denním centru, tak v noclehárně; určitě by se hodily skříňky, do kterých by šly osobní věci uzamknout. Též cestování po městě, třeba při hledání práce, s veškerým svým majetkem v igelitkách je zbytečně dopředu stigmatizující.
Klienti centra jsou převážně starší ročníky kolem padesáti let a výše. V bezdomovecké subkultuře existuje jistá nevraživost mezi mladší generací, která s "ostatními alkoholiky" (sami totiž návyk, který se vytváří řadu let, ještě většinou nemají) nechce nic mít a tudíž dostupných sociálních služeb většinou nevyužívají - a zařízení orientované na mladší bezdomovce v Praze zatím není. Podobný problém mají některé ženy, převážně oběti domácího násilí, které nejsou ochotny sdílet stejný prostor v denním centru s muži - necítí se zde v bezpečí, navíc podstupují jisté riziko i při čekání ve frontě na ulici. Ty také v Praze postrádají své vlastní útočiště. V tomto ohledu jim vyhovuje zdejší noclehárna, která má zvlášť mužskou a ženskou část. Jak už to tak ale bývá, každé řešení sedí někomu jinému: s oddělenými provozy mají zase potíž páry, které spolu žijí na ulici a do zařízení, kde se musí od sebe odloučit by z tohoto důvodu nešly. Specifickou skupinou jsou pak invalidé a vozíčkáři, kteří tratí na tom, že všechny stávající zařízení jsou adaptované volné budovy a tudíž neumožňují bezbariérový provoz. Obecně je pro některé lidi první návštěva sociální služby pro lidi bez domova předělem, který je pro sebe samé nálepkuje jako "bezdomovce" - z toho důvodu někteří návštěvu služby z principu odmítají, protože "přeci nejsou jako oni". Poslední překážkou k využití služby, na kterou jsme v rozhovoru se sociálními pracovnicemi narazili, je vlastnictví nějakého zvířecího mazlíčka: ten je často důležitým životním společníkem, se kterým ovšem nemůžou do zařízení. Armáda spásy zde nedisponuje žádným kotcem či podobným prostorem, kde by mohly němé tváře na své majitele čekat. Případně může vzniknou problém paradoxně opačný k běžnému stavu: zvíře v centru zůstane a majitel se zaběhne neznámo kam.
Při své první návštěvě musí klient absolvovat rozhovor se sociálním pracovníkem, který zjistí jeho problémy a potřeby. Také mu vystaví kartičku s dvouměsíční platností, kterou se prokazuje při vstupu do denního centra. Zároveň na ni může obdržet každý měsíc pár kusů čistého oblečení, nebo si za poplatek nechá vyprat stávající. Každé dva měsíce se pak musí postarat o prodloužení platnosti průkazky, což znamená pravidelný kontakt s pracovníkem, který tak může monitorovat a moderovat jeho postup. V hlavní místnosti denního centra je k dostání teplé jídlo, které se tu připravuje v kuchyni, případně zde komunikují hloučky lidí, kteří se většinou znají už z ulice. Občas se rozpoutá ostřejší šarvátka či rvačka, ale je to spíše výjimečná situace. Dále je zde k dispozici ošetřovna se sestrou, lepší by bylo i s lékařem - v Praze je pouze jeden, v centru Naděje, zubaře pak není možné navštívit v žádném z center. Samozřejmostí je hygienické zázemí, ve sprše tráví uživatelé s oblibou skoro hodinu a tím ji blokují pro ostatní. Jsou tu kanceláře pro sociální pracovníky, kde probíhají pohovory s bezdomovci, zázemí tu mají i terénní pracovníci a ostatní zaměstnanci služby. Z rozhovoru dále vyplynulo, že pro zařízení s kapacitou 30 osob by byli vhodní 3 sociální pracovníci, z nichž dva by se soustředili na rutinní kratší konzultace a jeden by měl prostor pro delší rozhovory s klientem.
Vše se zde odehrává v předem stanovený čas, tak, aby byly na uživatele kladeny nároky na vytvoření pravidelného denního režimu. Centrum otevírá přes zimu v 9, v létě v 10 hodin. V určitou dobu je možno se sprchovat, jindy je zase doba podávání jídla. Noclehárna se ráno zavírá v 7 hodin, není tedy možné přecházet přímo ze služby do služby a tak se vypuštěné osazenstvo většinou rozprchne po městě, nečeká jenom ve frontě přede dveřmi. Návštěva denního centra je možná každý den, u noclehárny to zatím platí také, ale zde se plánují do budoucna určitá omezení. Navíc tu platí přednost ubytování pro ty, kteří zde nestrávili minulou noc, či se o lůžko uchází poprvé. Noclehárna má také o něco vyšší práh: k přijetí je zapotřebí mít platný průkaz totožnosti, pobyt zde tedy předpokládá jistou vyvinutou aktivitu směrem k úřadům. S uposlechnutím rad a pokynů sociálních pracovníků prý nemají klienti problém, naopak po nějaké době zpravidla nastává velká vzájemná důvěra a klienti si nachází svého "oblíbence".
Samotné pokoje na spaní jsou zde řešeny utilitárně po zhruba 18 lidech, s patrovými lůžky. V některých pražských zařízeních jsou pokoje menší, pro 2-3 osoby, uživatelé v tom však většinou nevidí větší rozdíl, co se týče komfortu. I když na chrápající či nadmíru zapáchající spolunocležníky stížnosti samozřejmě jsou. Jiné je to u lidí, kteří již mají zkušenost třeba s azylovým domem a tak jsou zvyklí na určitý stupeň soukromí, který jim tu posléze chybí - to jim však může sloužit i jako motivace k postupu jinam. V lese žijícím samotářům pak nevyhovuje instituce jako celek, s nutností dodržovat vnitřní řád zařízení s jeho omezeními. Naopak lidé, kteří z noclehárny přejdou do azylového domu, přísnější režim často sami postrádají. Pokud vezmeme v potaz také příklady ze západních zemí, kde se dnes pomalu stávají standardem jednotlivé samostatné pokoje, je jisté, že jednou z důležitých otázek tohoto semestru bude právě podoba místa pro nocleh a jeho uspořádání tak, aby neodrazoval lidi z ulice od přečkání noci v teple noclehárny, zároveň však nevytvářel falešnou iluzi domova, kterým není a nesmí být.
Poslední součástí Centra B. Bureše, o které se zmíním, je takzvaný job-club, kde jsou klientům k dispozici počítače, na kterých si mohou vytvářet životopisy či hledat práci na internetu. V jedné budově se tak snoubí většina služeb pro lidi bez domova, které lze u nás provozovat. Jak už ale bylo zmíněno na začátku, sami provozovatelé by dali přednost jednotlivým decentralizovaným službám, než je mít všechny v rámci jednoho domu. Pokud totiž chceme řešit obecně otázku sociálního bydlení a zamezit gentrifikaci/ghettizaci jednotlivých lokalit, je třeba síť sociálních bytů a služeb pro vyloučené občany rovnoměrně rozpustit v různorodosti městské tkáně. To je jejich šance pro méně komplikované soužití s okolím.
Žádné komentáře:
Okomentovat