 |
| loď Hermes |
Jak již bylo zmíněno v minulém textu, legislativní úprava sociálních služeb se u nás dočkala schválení až v roce 2006 a do účinnosti vstoupila na počátku roku následujícího. Nevyhovující sovětský model a jeho právní úprava - tedy absolutní kompetence poskytování sociálních služeb v rukou státu, pasivní role klienta a ignorování jeho individuality - vzala za své teprve před poměrně nedávnou dobou. A je i nadále otázkou, kolik vedoucích pracovníků v sociálních zařízeních skutečně přijalo tuto změnu přístupu za svou. Dnes je tedy zřizování sociálních služeb o něco pružnější: leží na krajích a obcích s rozšířenou působností, ideálně by však měly strukturu tvořit jednotlivé obce a neziskové organizace, aby mohly konkrétní potřeby klienta být co nejlépe uspokojeny. Koncepce služeb ve výše zmíněném zákoně je v §2 definována takto: "Každá osoba má právo na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství o možnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení. [...] Musí působit aktivně, podporovat rozvoj samostatnosti, posilovat sociální začleňování." Zákon tedy podporuje soudobé trendy v sociální praxi založené na aktivní participaci klienta; co už však neupravuje, je otázka dostupnosti ani potřebné kapacity těchto služeb. Když se k tomu přidá ne zrovna sociálně citlivá politika porevolučních vlád, ocitáme se v dnešní neutěšené situaci kdy kupříkladu právě péče o lidi bez domova je stále v plenkách.
Až v polovině roku 2013 byla přijata Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v ČR do roku 2020. Alespoň Praha však byla o něco napřed: od roku 2008 byl v platnosti takzvaný "Akční plán" Jiřího Janečka (ex-ODS). Tento dokument obsahoval těžko uvěřitelné myšlenky, jako zřízení bezdomoveckého tábora za Prahou, rozřazování bezdomovců výjezdními týmy na spolupracující a nespolupracující a také zřízení horké linky, kde budou moci agilní občané hlásit polohu nevhodných osob. Nicméně vedle neustálého stavění "občana" do opozice proti "bezdomovcům" alespoň nastartoval jistou úroveň společenské a politické diskuze a otevřel spoustu témat, na které bude třeba v budoucnu hledat uspokojivější odpověď. Ta částečně přišla v podobě nové Koncepce návrhu řešení problematiky bezdomovectví v Praze v letech 2013 - 2020, která byla městskou radou schválena koncem roku 2012. Ta si je vědoma výjimečného sociálního postavení Prahy v kontextu České republiky, které přitahuje lidi bez domova - dle některých odhadů je jich až 60% původně mimopražských. Také se zde zmiňují kromě subjektivních i objektivní příčiny bezdomovectví - neboť se skutečně ve většině případů podílí oba tyto faktory. Strategicky důležitým rozhodnutím je pak rovnoměrné rozložení menších sociálních zařízení ve všech městských částech, zejména jádrových, kde je logicky díky snazší obživě koncentrace lidí bez domova výrazně větší. Postupně tak počítá se zvyšováním hrubě nedostačujících pražských kapacit zřízením nových denních center, nocleháren a azylových domů.
Co se týče počtu lidí bez domova, neexistují přesné statistiky. Od sčítání lidu v roce 2010 se uvažuje v Praze zhruba 4 000 bezdomovců, z toho 2500 takzvaných "zjevných" a zbylých 1500 "skrytých". Tyto podivně znějící termíny jsou oficiálně užívanou legislativní typologií a rozumí se jimi buďto osoby bez přístřeší, které nemohou opustit veřejný prostor, veřejnost je považuje za bezdomovce a oni svůj stav nemohou nebo nechtějí skrývat (zjevní), nebo osoby bez stálého ubytování, přespávající po známých a ubytovnách (skrytí). Chybou koncepce je, že se (stejně jako před ní Akční plán) zaměřuje především na ty zjevné, přitom třeba ženy bez domova (je jich zhruba 20%) se častěji řadí spíše mezi skryté bezdomovkyně: za svůj stav se stydí a skrývají ho, jsou i častějšími uživatelkami sociálních služeb, které jsou však paradoxně nastaveny hlavně na muže. Poslední skupinou jsou bezdomovci potenciální, kteří nemají stálé bydlení a jsou ohroženi jeho ztrátou. Těch je v Praze odhadováno 5 až 10 tisíc domácností, což je jistě alarmující číslo nutící k zamyšlení nad reálnou ekonomickou situací ve společnosti (zejména, když se s oblibou omílá naše údajná výjimečně nízká úroveň chudoby - dobře rozebráno třeba zde). Přitom denní centra jsou v Praze jenom čtyři s celkovou kapacitou 500 lidí, pět nocleháren pak pojme pouze 367 osob - z toho 2/3 kapacity supluje speciálně postavená loď Hermes, odkázaná na přívětivý stav vody a azyl u Povodí Vltavy, protože v době výstavby žádná z městských částí nechtěla přistoupit na zřízení noclehárny na svém území.
 |
| Puntíky: modře denní centra, červeně noclehárny. Kružnice: modře vytipované lokality umístění nových kapacit dle Koncepce, žlutě další zvažované magistrátem |
Aby byl výčet kompletní, je ještě potřeba zmínit 796 míst ve 24 azylových domech, z nichž některé jsou přímo určeny pro nemocné bezdomovce či matky s dětmi (překvapivé je, že neexistuje žádné zařízení pro otce s dítětem či celé rodiny: při nepříznivé sociální situaci tak zpravidla nejdříve dojde k rozpadu rodiny, protože je nuceně rozdělena). Zde je namístě uvést typologii ambulantních služeb, která je u nás zavedena a jenž souvisí s mezinárodně přijímanou typologií bezdomovectví ETHOS, kterou vytvořila organizace FEANTSA (a mimochodem počítá i s lidmi ohroženými ztrátou bydlení či žijících v bydlení nevyhovujícím). Všechny služby - ambulantní i pobytové - uvedené na schématu níže, se legislativně řadí do služeb sociální prevence. Postupně se v nich zvyšují nároky na uživatele (tedy mají vyšší práh) tak, aby na konci řetězce byl do společnosti integrovaný jedinec v samostatném bydlení. Velký počet různých návazných zařízení však u nás není možné takřka nikde kromě Prahy zrealizovat pro jeho finanční náročnost: na azylový dům tak již zpravidla nic nenavazuje a třeba tréninkové byty v podstatě neexistují. Dalším negativem tohoto systému je vytváření stigmatizovaných zařízení, které na jednom místě koncentrují sociálně vyloučené - toho si je vědoma i současná Koncepce, která za horní hranici kapacity nově zřizovaných zařízení pokládá 30 osob.
 |
| ©Jakub Marek, Ondřej Strnad, Lucie Hotovcová: Bezdomovectví (Portál, 2012) |
V současnosti se do popředí zájmu odborníků na problematiku bezdomovectví dostává takzvaný "housing first" koncept (u nás ho prosazuje třeba Platforma pro sociální bydlení). Ten předpokládá, že obec spravuje dostatečně velkou síť sociálních bytů, do kterého je člověk bez domova po domluvě se sociálním pracovníkem umístěn třeba hned. Následně pak spolupracuje na reintegraci do společnosti, což je usnadněno tím, že už rovnou disponuje "domovem" - pokud se totiž člověk na ulici musí starat o holé přežití, těžko má ještě myšlenky na shánění zaměstnání. Tento koncept, který aplikovalo například Finsko (s cílem do konce desetiletí bezdomovectví úplně minimalizovat), nebo New York, u nás naráží na jasnou překážku: (nejen) pražský bytový fond je z velké části zprivatizován, navíc obecní bydlení často rozhodně neslouží - díky stanovení diskriminačních podmínek pro zájemce - jako sociální bydlení. Přínos tohoto řešení je však nasnadě: rovnoměrné rozmístění sociálních bytů v rámci městské struktury eliminuje ghettizaci, která vždycky alespoň v určité míře doprovází kapacitní stavby pro sociálně vyloučené s jedinou funkcí. Navíc je finančně výhodnější udržovat pouze flexibilní bytový fond, než se ještě podporovat navíc několik dalších stupňů péče.
Vytvoření použitelného bytového portfolia je však rozhodně více otázkou politiky, než architektonické úlohy. Také z této skutečnosti vzešla moje volba zadání diplomové práce, návrh meziprostoru mezi ulicí a bytem, jakéhosi ne-domova, místa, kde se uskutečňuje kontakt mezi vyloučeným (člověk bez domova) a společností (sociální pracovník), než se naskytne šance na únik. Co je obrazem takového místa, jak má vypadat, působit, fungovat? To se v následujících měsících pokusíme zjistit.
použitá literatura:
Oldřich Matoušek a kol.: Sociální služby (Portál, 2007)
Jakub Marek, Ondřej Strnad, Lucie Hotovcová: Bezdomovectví (Portál, 2012)
Táňa Průdková, Přemysl Novotný: Bezdomovectví (TRITON, 2008)
Žádné komentáře:
Okomentovat