KONZULTACE: Armáda spásy

My, řešitelé tohoto ateliérového zadání, jsme se vypravili na obhlídku jednoho ze dvou pražských zařízení, které v sobě snoubí služby denního centra a zároveň noclehárny pro lidi bez domova. Vybaveni rámcovým sociologickým základem, který jsem se snažil z dostupné literatury ve zkratce vyabstrahovat v minulých příspěvcích, jsme konfrontovali načtené znalosti a představy o našem budoucím návrhu s realitou největšího centra sociálních služeb pro bezdomovce v ČR - Centrem Bohuslava Bureše, které provozuje v holešovické Tusarově ulici.

BEZDOMOVECTVÍ - SPECIFIKA SUBKULTURY A JEJÍ OBRAZ

Jako každá sociální skupina, i bezdomovci jsou od jedince k jedinci velmi odlišní, i když máme s bezdomovectvím spojenou řadu předsudků - většinou z osobní zkušenosti s těmi nejnápadnějšími, což bývají hygienu ignorující alkoholikové, kteří pak pro nás paušálně představují obraz bezdomovectví. Je však zcela jistě možné některé charakteristiky označit za hojně se vyskytující či typické. Pokud jako architekti chceme navrhovat dům plnící specifickou službu, bez poznání nejběžnějších potřeb klienta se to neobejde.
Základním rysem, ovlivňujícím většinu aktivit lidí bez domova, je postupné vylučování budoucího časového horizontu ze svého plánování. Čím blíže se konečná hranice jejich myšlení dotýká přítomného okamžiku, tím více ztrácejí nad svými životy kontrolu. Jde o logický proces, doprovázející těžký život na ulici: zdravotní stav se postupně zhoršuje, pobyt se stále více stává soubojem o přežití. To ústí až v souboj o jedinou věc: současnost - obstarat si jídlo, najít nocleh, přečkat mrazivou noc. Není divu, že z této spirály vede cesta ven jen velmi těžko. Zároveň je potřeba rozlišovat, že ne každý člověk na ulici je bezdomovec. Občas se mezi ně mísí lidé, kteří disponují vlastním bydlením, ale vyhledávají jejich společnost. Většinou jde o alkoholiky, nebo prostě lidi bez sociálních kontaktů - ty hledají ve veřejném prostoru, který sdílí s bezdomovci a občas jim drobně vypomáhají (krátké ubytování, sprcha, peníze na alkohol).

BEZDOMOVECTVÍ - SOUČASNÁ SITUACE A LEGISLATIVNÍ RÁMEC

loď Hermes

Základem jakéhokoliv legislativního ošetření otázky bezdomovectví bezpochyby musí být jeho vymezení, tedy definice. Těch lze nabídnout bezpočet, ale v zásadě vždy oscilují mezi dvěma krajními póly, maximalistickým a minimalistickým. Tedy: buďto jsou za bezdomovce označeni všichni lidé, kteří žijí v nepřístojných podmínkách, v nichž nelze vést běžný civilizovaný život a jimž je bráněno se sociálně a profesně rozvíjet. A nebo jsou do výčtu zahrnuty jednoduše osoby bez bydliště. Jistě není překvapivé, že stát a neziskové organizace většinou preferují různé varianty a reálně fungujícím výsledkem je tedy kombinace obou výše zmíněných: Je potřeba zajistit, aby se prostředky dostaly ke skutečně potřebným, protože "nebydlet" a "bydlet nevalně" jsou stále velmi odlišné kategorie; na druhou stranu není možné vést účinnou prevenci před ztrátou obydlí, pokud není dynamický proces této ztráty vnímán ve své celistvosti a jsou ignorovány všechny indikátory naznačující budoucí sociální sestup. Symptomatické pro dnešní situaci je, že všechny níže uvedené oficiální dokumenty tuto definici neobsahují - a nemají tak stanovenou žádnou cílovou skupinu, natož závazky k uvedení koncepce do praxe.

BEZDOMOVECTVÍ - HISTORIE V KONTEXTU SOCIÁLNÍCH SLUŽEB

Již od dob vzniku prvních společenských struktur v sobě bezdomovectví jakožto sociální statut skrývalo antitezi společnosti dodržující zákony: první formou "zbavení domova" byl trest vyloučení z komunity, tedy zavržení člověka jeho kmenem poté, co nějak porušil jeho stanovy a tím ohrozil šance na přežití celé skupiny. Takový člověk byl tedy nahlížen jako viník, který si zaslouží trest vyhnanství za své vlastní činy (optikou křesťanství se nabízí analogie se starozákonním Kainem). Tento přístup k vyloučení se ve svém základu nezměnil do dneška - lidé často pohlížejí na všechny sociálně vyloučené jako na nepřizpůsobivé lenochy, kteří za svou situaci můžou pouze a jedině sami. Jenom povaha osobní viny se v čase proměňuje. Nejdříve byly odlišnosti a handicapy byly buďto projevem osobní slabosti, nebo se připisovaly hříchům minulosti; antická společnost odlišnosti ve fyziologickém kánonu netrpěla.

Zároveň se ovšem v hierarchizované společnosti antického Řecka rozmáhalo dlužní otroctví občanů polis a ruku v ruce s ním nutnost poprvé řešit sociální otázku z pozice politiky. Solon z Athén tehdy provedl první systémové přerozdělení a vynutil solidaritu mezi nejbohatší a nejchudší třídou společnosti. Filantropický princip snahy pomoci chudým se vždy pojí zájmy mocenských skupin, nešlo tedy navždy zůstat pouze u restrikcí. Dokonce byly zavedeny i první důchody pro nemajetné a nemohoucí, pokud si uměli před porotou svůj nárok obhájit. Pochopitelně se tato možnost netýkala otroků, díky jejichž práci mohla tehdejší společnost dosáhnout nevídaného rozmachu.

H. Bosch - Loď bláznů

Ve středověku se dle Michela Foucaulta dá najít první částečně institucionalizované řešení otázky osob, které se nechtěly či nemohly přizpůsobit společenským konvencím, čili předobraz koncentračních táborů: po řekách a mořích se plavily takzvané lodě bláznů, které žádný přístav nepřijímal a lidé zde trávili celé roky. Tato teorie z jeho Dějin šílenství se však více než na faktech zakládá na subjektivní interpretaci stejnojmenného obrazu od Bosche. Co je však na této skutečnosti zajímavé je rovina alegorická - tentokrát s lodí Hermes, která v Praze zajišťuje dvě třetiny ubytovací kapacity pro lidi bez domova. Žádná z městských částí však nechtěla zřídit noclehárnu ve svém katastru a tak "blázni" skončili opět na lodi, pod správou ne města, ale povodí Vltavy.

Obyvatelstvo ve feudální společnosti bylo vázáno na půdu, léno, a byla tak omezena jeho migrace - většina lidí byla v poddanském stavu podřízena svému lennímu pánovi. Od 15. století však nárůst počtu obyvatelstva znamená další chudnutí těch nejníže postavených vrstev. Objevují se první skupiny, odmítající usedle robotovat a stávají se tuláky, neboli vagabundy - bloudícími. Vykročením z tehdejšího hodnotového systému pozbyli tito jedinci veškerých práv a běžně se stávali oběťmi pogromů a vražd.

O CO JDE?

Denní centrum je sociální zařízení určené lidem bez domova, které disponuje velkou místností se stoly a židlemi. V drtivé většině případů je nízkoprahové, tzn. příchozí musí splnit určité požadavky - zpravidla nesmí být pod vlivem alkoholu či jiných omamných látek, nesmí trpět závažnou infekční nemocí a musí souhlasit s provozními pravidly daného zařízení. Člověk přicházející do centra je tedy zpravidla alespoň částečně motivován.

Klienti (jak jsou obecně uživatelé sociálních služeb nazýváni) si zde mohou odpočinout v čistém, suchém prostředí a najíst se. Jídlo si buďto donesou, nebo je jim zde za symbolickou cenu poskytnuto. Také bývá k dispozici kuchyňka, kde si lze jednoduchý pokrm či pouze teplý nápoj připravit. Rovněž zde můžou probíhat rozdílné vzdělávací, kulturní či společenské akce. Dalším standardem je kompletní hygienický servis: možnost použít toaletu, vysprchovat se, oholit se, vyměnit špinavý oděv za čistý a nebo nechat si stávající vyprat. Do třetice jsou zde k dispozici sociální pracovníci, lékař a psycholog. Při prvním kontaktu s klientem je veden řízený pohovor, aby pracovníci centra zjistili, co pro něj mohou udělat - neboť to ví nejlépe on sám. Nadále jsou pak pracovníci kdykoliv k dispozici, poskytují informační a poradenský servis, pomáhají při kontaktu s úřady, nebo při shánění práce. Ideálně s klientem sestaví jednoduchý individuální plán, zahrnující po malých krůčcích postupné body pro integraci zpět do společnosti. Osobní věci se zde dají uložit bezpečně do skříňky, úschovna je pro bezdomovce, kteří jinak vláčí veškerý svůj majetek v batozích a igelitkách s sebou, užitečná.

SEMESTRÁLNÍ ZADÁNÍ

DENNÍ CENTRUM A NOCLEHÁRNA PRO LIDI BEZ DOMOVA NA ŽIŽKOVĚ

V návaznosti na zpracovanou Koncepci řešení problematiky bezdomovectví se magistrát společně s radnicí Prahy 3 rozhodl na 99 let od současných vlastníků pronajmout pozemky v sousedství stadionu Viktorie Žižkov a zřídit zde denní centrum a noclehárnu pro lidi bez domova. Zvýší se tak v současnosti nedostatečná kapacita těchto služeb v Praze a zároveň bude vyslyšena poptávka po této typologii ve středové části Prahy. Architekt byl pověřen úkolem najít vhodné umístění budovy v rámci zvolení lokality. Požadovaná kapacita zařízení bude 30 osob v denním centru a 30 lůžek v noclehárně. Předpokládá se komplexní návrh domu včetně řešení interiéru.
Součástí zadání bude začlenění veskrze problematické stavby do života městské tkáně a návrh dalších nezbytných navazujících úprav okolí. Důraz bude kladen na čitelnost a bezpečnost veřejného prostoru, citlivé osazení domu do kontextu.

Otázky k řešení:
- typologie
- poměr trvanlivosti a ekonomičnosti návrhu
- identifikace potřeb sociálně vyloučených uživatelů
- soužití provozu stavby s okolím
- otázka ne-domova a dočasnost poskytovaného přístřeší
- práce s terénem, osazení budovy
- utilitárnost řešení
- důraz na řešení vnitřních prostor