Jako každá sociální skupina, i bezdomovci jsou od jedince k jedinci velmi odlišní, i když máme s bezdomovectvím spojenou řadu předsudků - většinou z osobní zkušenosti s těmi nejnápadnějšími, což bývají hygienu ignorující alkoholikové, kteří pak pro nás paušálně představují obraz bezdomovectví. Je však zcela jistě možné některé charakteristiky označit za hojně se vyskytující či typické. Pokud jako architekti chceme navrhovat dům plnící specifickou službu, bez poznání nejběžnějších potřeb klienta se to neobejde.
Základním rysem, ovlivňujícím většinu aktivit lidí bez domova, je postupné vylučování budoucího časového horizontu ze svého plánování. Čím blíže se konečná hranice jejich myšlení dotýká přítomného okamžiku, tím více ztrácejí nad svými životy kontrolu. Jde o logický proces, doprovázející těžký život na ulici: zdravotní stav se postupně zhoršuje, pobyt se stále více stává soubojem o přežití. To ústí až v souboj o jedinou věc: současnost - obstarat si jídlo, najít nocleh, přečkat mrazivou noc. Není divu, že z této spirály vede cesta ven jen velmi těžko. Zároveň je potřeba rozlišovat, že ne každý člověk na ulici je bezdomovec. Občas se mezi ně mísí lidé, kteří disponují vlastním bydlením, ale vyhledávají jejich společnost. Většinou jde o alkoholiky, nebo prostě lidi bez sociálních kontaktů - ty hledají ve veřejném prostoru, který sdílí s bezdomovci a občas jim drobně vypomáhají (krátké ubytování, sprcha, peníze na alkohol).
Většinová společnost vidí bezdomovectví takřka výhradně jako osobní selhání či přímo volbu (tu je reálně velmi těžké rozpoznat, protože většina lidí dlouhodobě žijících na ulici si vytvoří vlastní obranný mechanismus, že jim daná situace vyhovuje díky osobní svobodě; navíc je při artikulaci bezdomovectví jako volby nebezpečí, že už tak dosti odtažitá společnost se vůči případné pomoci vymezí ještě důrazněji - proto jsou sociologové v tomto ohledu velmi opatrní), kdežto bezdomovci odkazují na selhání společnosti. Jak už to tak bývá, pravda je většinou někde uprostřed tvořena objektivními (např. propouštění v době krize) i subjektivními (třeba zdravotní handicap, psychické potíže) důvody. Obecně tedy jde v prvopočátku o osobní krizi (v zaměstnání či rodině), která je následována propadnutím dvěmi úrovněmi záchranných sociálních sítí až na dno společnosti: kruhem osobních kontaktů a vazeb, který je příliš slabý, a nedosažením na sociální podporu díky nesplnění požadavků. Jakmile už se pak člověk jednou octne na dlažbě, nemá valného smyslu zabývat se příčinami v minulosti (primárními), ale spíše sekundárními (proč na ulici zůstává) a případně terciálními (proč se na ni opakovaně vrací).
Nezaměstnanost s sebou nese postupnou ztrátu denního režimu a běžných návyků. Pokud posléze dojde k zisku zaměstnání/brigády, je pravidelná docházka nejčastějším problémem, který je nutno řešit. Proto je výhodné v tomto období využívat služeb noclehárny, která tento pravidelný režim umožní dodržet a zároveň poskytuje určitou úroveň kontroly například střízlivosti. Oproti všeobecným představám si většina bezdomovců společenskou hodnotu práce a tlak na její vykonávání uvědomuj, nejsou však fyzicky a psychicky schopní ji vykonávat. V rámci vazeb na "svou" skupinu lidí bez domova, kterým přikládají velkou důležitost, ačkoliv jejich reálná síla je přinejlepším vrtkavá, se často nechají ovlivnit činností ostatních: pokud si jeden člen skupiny najde práci, není výjimkou, že tak učiní i ostatní (a i naopak: pokud skupina začne nahlížet na práci jako zbytečnost, odhodlaný jedinec s ní sekne).
Většina lidí se na ulici motá v kolečku změny, které má pět fází:
- před uvažováním o změně: alkohol tmelí kamarádský kolektiv, pocit svobody
- uvažování o změně životního stylu: většinou odsouvání počátku změny a vzdálené datum, nebo čekání na nějaký vnější impulz
- fáze akce: tato je pro klienta zlomová, často je spojená s nástupem zimy - ústavní péče najednou začne mít mnohem lákavější kontury
- udržování změny při životě: získání zaměstnání a nějakého druhu ubytování (změna patologického prostředí)
- návrat k chronickým návykům: deprese z opětovného osobního selhání
Psychické problémy se u lidí bez domova vyskytují řádově častěji, než u běžné populace. Většinou si je však člověk "donese" s sebou z dřívějšího života a dále se pouze prohlubují. Nejčastější jsou různé druhy psychóz, úzkostné a depresivní poruchy, poruchy osobnosti, posttraumatická stresová porucha. Ty často vytváří bariéru mezi jedincem a "nechápavým okolím" a ztěžují tak cestu zpět do společnosti. Mentální retardace není častější než ve většinové společnosti, naproti tomu nejsou výjimkou vysokoškolsky vzdělaní bezdomovci. Co však často schází, je inteligence emoční - neschopnost empatie vede k vytvoření vlastního podivného žebříčku hodnot, který zákonitě nikdo nemůže dodržet, nebo naopak přílišná důvěřivost a zneužitelnost. Ochrannou slupkou se dále stává lhaní, většinou ve snaze dostat se k nějaké formě pomoci.
Nejmarkantnějším ukazatelem, který určuje "zjevnost" bezdomovce, je jeho péče o osobní hygienu a čistotu oblečení. Rozdíly můžeme vnímat především mezi mladšími či novými bezdomovci a bezdomovci chronickými: osobní hrdost a snaha zakrýt svůj stav péči o oděv a jeho značku během pobytu na ulici postupně vezme za své. Stejně tak péče o svůj zevnějšek odlišuje alkoholiky bez domova od narkomanů - ti potřebují pravidelně získat poměrně velký finanční obnos na svou dávku a proto místo přebírání se odpadky a žebrání s různými historkami somrují peníze od kolemjdoucích, případně si přilepšují drobnou kriminalitou a nemají tak rádi nápadné "špinavé alkoholiky". Dalším identifikačním atributem bývají zavazadla (batohy, igelitky), ve kterých s sebou většina lidí žijících na ulici nosí veškerý osobní majetek.
Dále se bezdomovci dělí na dvě skupiny podle charakteru místa, kde přebývají. První nemají žádné stálé místo pobytu; většinou jde o nováčky, či naopak o osoby rezignované na svůj osud. Přesouvají se po různých lokalitách v závislosti na míře represe, jaká se jim od okolí a policie dostává. Oblíbené jsou rušné dopravní uzly: mají dlouhou otevírací dobu, skýtají spoustu příležitostí ke drobným krádežím. Stejně jako supermarkety na periferiích slouží zároveň jako místo setkávání jednotlivých skupinek, které zde popíjejí a vyměňují znalosti a zkušenosti. V zimě je pak rozšířené ježdění z konečné na konečnou v teple MHD - neexistují u nás totiž žádné bezprahové ohřívárny, kde by bylo možné se legálně před mrazem ukrýt. Druhá skupina se vyznačuje potřebou vytvoření iluze domova; reprezentují ji jednak samotáři, žijící skrytě v přírodě či prostě spjatí s jedním konkrétním místem (může být i obyčejná lavička, občas se vytvoří určitá iluze sounáležitosti okolí, když si místní zvyknou na občasné pomáhání), druhak různě početná společenství bydlící ve squatu, improvizovaném obydlí typu nákladního vagonu či (běžně po dohodě s majitelem) v zahrádkářské kolonii. Tyto skupiny bývají poměrně stabilní zhruba do velikosti 8 členů, o větší jíž se začíná zajímat policie a i narážejí na slabou vnitřní organizaci - většinou jeden lídr, zodpovědný za stav squatu/obydlí a mající tak zájem na kontrolování osazenstva. Zatímco totiž jeden člověk udělá ze svého místa takřka panelákový byt a je schopen udržovat třeba i zahrádku, druhý klidně vykoná potřebu dva metry od své matrace a ve svém příbytku pouze vrší haldy odpadků.
Součástí každodenního rytmu je shánění obživy. Jelikož jsou lidé bez domova většinou vyloučeni z možností, které nabízí pravidelné zaměstnání - ať už z výše zmíněné nemožnosti přizpůsobit se pracovnímu rytmu, nebo prostě předsudkům, absenci trvalého bydliště či zápisu v trestním rejstříku - musí si hledat alternativní zdroje obživy. Jedna z možností je žebrání, tedy pasivní snažení se vzbudit soucit svým vzezřením či hendikepem, po dosažení potřebného obnosu většinou následuje nákup alkoholu či drogy. Po jejich spotřebování pak žebrací cyklus začíná nanovo. Oproti tomu somráci mají připravenou historku zdůvodňující, proč tomu kterému přispět a jsou upravenější. Opět však neplatí rovnítko že co žebrák/somrák, to bezdomovec. Další možností je vybírání popelnic a kontejnerů, vděčnými cíli jsou zejména velké obchodní řetězce, vyhazující každý den spoustu nezávadných potravin. Toho využívají také freegani (občas za účelem vaření pro lidi bez domova - viz např. FOOD NOT BOMBS) a chudší lidé, zejména důchodci. Též je možné vytvořit si denní kolečko snídaně - oběd - večeře po sociálních zařízeních - jídlo je nejoblíbenější a nejvděčnější charitativní službou. Všechny tyto činnosti mají společný jmenovatel v podobě neustálého pohybu a přesunu z místa na místo.
Do pracovního procesu se většinou dostávají na černém trhu, často ve spojitosti s možností ubytování, které se s prací pojí - zejména různé dělnické profese. Sezónně se také nabízejí různé brigády, jako odklízení sněhu či zametání listí na ulicích. Jednou z možností obživy je i vyřízení sociálních dávek. Jednání s úřady nemá však okamžitý účinek, který od něj klienti očekávají a tak se mu zpravidla vyhýbají. Možnou motivací je spolupráce se sociálním pracovníkem, který při vyjednávání s úřadem pomůže. V momentě, kdy se proces dostane do bodu zlomu, který může reálně pomoci, řada bezdomovců couvne: buďto z prostého strachu ze změny, nebo se ukáže, že dosud pouze zneužívali pozornosti pracovníka a o změnu nestojí.
Co se týče demografického složení, tvoří většinu lidé v produktivním věku. Ti svou situaci vnímají převážně ve dvou polarizovaných polohách: buďto jako zasloužený trest za vlastní selhání, nebo se cítí poškozeni společností, který je odsoudila do vyhnanství a čekají, až se jim dostane řádné nápravy. Bezdomovci do 18 let tají svoji identitu a věk, protože by byli vráceni buďto do nefunkční rodiny, ze které utekli, nebo zavření do ústavu. Pro mladé do 26 let, kteří vyjdou z dětských domovů, existuje možnost pobytu v domech na půl cesty, kde je jim v přechodné době pomoženo postavit se na vlastní nohy. Mladí bezdomovci pak z důvodu generačního střetu raději než služby pro bezdomovce používají služby pro drogově závislé. Důchodce na ulici pak poukazuje na selhání sociálního systému, jelikož s nimi státní péče počítá v domovech pro seniory. Tam však jsou zbaveni části autonomie, což někteří lidé nesnesou.
Proces adaptace na stav bezdomovectví probíhá postupně ve třech stupních. Prvním je alarmující šok z vyústění krize, který následuje víra v krátkodobost a dočasnost nové situace. Provází ji úzkost, deprese a vztek, doba trvání je většinou 1-2 měsíce. Druhým je odpor, kdy je dotyčný odhodlán dostat se nějakou cestou z ulice, zatímco se seznamuje s novou realitou a sžívá se s novými návyky a úkony. S každou neúspěšnou cestou zpět klesá sebevědomí a postupně dochází k chronifikaci bezdomovectví. Po dvou až pěti letech přichází rezignace - ulice se z provizoria stává domovem, člověk získává určité postavení v rámci subkultury a začíná si namlouvat, že mu současný životní styl vyhovuje a přestává se snažit o změnu.
Co se týče genderových specifik, je potřeba říct, že žen je na ulici mnohem méně než mužů - u nás se kvalifikovaný odhad pohybuje okolo 20%. V důsledku toho se jim nabízí spousta potenciálních ochranitelů, nutno podotknout že většinou za sexuální protislužby. Pokud na ulici otěhotní, pak z důvodu neexistence azylových domů pro matku i otce, musí volit mezi výchovou dítěte a partnerem. Co se týče příčin bezdomovectví, většinou ženy na ulici utíkají před domácím násilím, nebo trpí nějakou psychickou poruchou (čtyřikrát větší podíl, než u mužů). Jsou také více ochotny využívat sociálních služeb, ty jsou však paradoxně orientovány spíše na muže. Muži mají také své stereotypy: mnohem častěji trpí pocitem viny ze svého selhání, jsou ve vleku smyslu života v práci - často je to první věc, kterou požadují, i když ji z mnoha příčin nebudou schopni vykonávat. Je mezi nimi výrazně větší podíl závislých než u žen, navíc omamné látky často užívají veřejně, až demonstrativně.
Jak už bylo zmíněno v úvodu, obraz lidí bez domova je ve společnosti značně stereotypní. Nemalou roli hrají v této skutečnosti média. Ty se zaměřují převážně na excesy v rámci komunity ("Bezdomovci se porvali"), nebo se tématu věnují až v poslední možné, čtenářsky však nejvděčnější chvíli ("Letošní mrazy si již vyžádaly třetí oběť z řad lidí bez domova"), která je většinou i všeobecným impulsem k alespoň minimální aktivitě: narychlo se vztyčují vyhřívané stany, zpřístupňují neobsazené objekty. V rámci dnešní fachidiotické posedlosti, kde jsou všude především vidět "zdroje a potenciál", se dokonce občas na bezdomovce nahlíží jako na skupinu lidí s unikátními schopnostmi, které je možné sprostě vykořisťovat za účelem výcviku ultimátních manažerů. Pokud je dnes možné pohlížet na ztrátu střechy nad hlavou jako na atrakci a jednu z dalších možností v nepřeberné studnici podnikatelských záměrů, má naše společnost před sebou ještě dlouhý vývoj.
použitá literatura:
Jakub Marek, Ondřej Strnad, Lucie Hotovcová: Bezdomovectví (Portál, 2012)
Táňa Průdková, Přemysl Novotný: Bezdomovectví (TRITON, 2008)
Žádné komentáře:
Okomentovat