noclehárna: DENNÍ CENTRUM A NOCLEHÁRNA PRO LIDI BEZ DOMOVA, ŽIŽKOV

Dokonáno jest! Odevzdáno, obhájeno a již s malým odstupem velmi nespokojeno. Ale o tom příště, teď podávám ke shlédnutí projekt tak, jak jsem ho během semestru vymyslel (až přemyslel).

Pět minut od hlavního nádraží, na dohled městského jádra. Žižkov, jinde pevně se tyčící, přímo ve svém ústí najednou tápe v nejistotě. Místo, které zbylo samo sobě na pospas. Právě zde vzniká centrum pro lidi bez domova: obraz přístřeší, zároveň však otloukánek, sólista a nezvaný návštěvník. Dům, který nemá být ničím domovem; dům, který již svou přítomností dráždí. Se specifickou klientelou, tvrdošíjně se míjející s naším prostoročasem.

Materializovaná představa základního nároku člověka, vybízející společnost k reakci. Vymezení se, koexistence, spolužití či dokonce sousedství? Reaguje na okolí a okolí na něj, generuje obavy, pohoršení, zvědavost. Snoubí se v něm riziko patologie s potenciálem sociální emancipace. Balancuje na hraně přizpůsobení se a exkluze, mezi dvěma do značné míry mimochodnými světy.

Ráno se šlape do kopce, slunce v očích – severní svah. V únoru hřejivé paprsky potěší. Ještě není ani sedm ráno, což na jindy překotné Seifertce znamená klid před bouří. Stoupám Krásovkou k noclehárně, když tu se zpod její ochranné slupky začínají trousit skupinky nocležníků. No jo, pravidelné vypuštění osazenstva vstříc životu všedního dne. Zamlklí jednotlivci i nepočetné hloučky se pomalu šinou přes poloprázdné parkoviště směrem do centra, zajistit si nějakou tu obživu – každý podle svých možností. Některým známým postavičkám pokynu hlavou na pozdrav, ale moje kroky rychle směřují ke vchodu zaměstnanců. Však se ještě užijeme.

Vevnitř už je v plném proudu frmol přechodu z nočního noclehárenského provozu na denní centrum. Úklid ubytovacích prostor, jídelny po vypuklé snídani. Máme zhruba dvě hodinky do otevření denní části, přesouvám se tedy do své kanceláře v patře vyřídit nutné papírování. Zatím zde nečeká žádný klient k rozpravě, patro je nezvykle ztichlé.

Jak se blíží devátá hodina, začínám koutkem okna registrovat, že se na dvorku začíná shromažďovat stále větší dav. Přes okno proniká tu hlasitý smích, tam zvýšený hlas argumentující v nějaké seriózní disputaci. Povšechně je vidět napjaté očekávání, až otevřeme dveře oddělující promrzlé uličníky od teplé sprchy a talíře polévky. Scházím tedy dolů na recepci a s úderem deváté otevíráme všem potřebným, čekajícím v závětří stavby. Čekací plácek úspěšně snižuje riziko vyhrocené konfrontace s okolím: málokdo se vměšuje do záležitostí za průchodem na dvorek, většina kontaktů probíhá před vstupem na – jak říkáme – „pavlači“, kde se člověk snadno, opřen o zábradlí s cigaretou v ruce, dozví nejen nejčerstvější zprávy z ulice. Dokonce sem pravidelně dochází několik místních seniorů, jen tak si poklábosit a zanadávat na dobu a poměry.

Po průchodu recepcí si klienti ukládají různé nashromážděné cennosti (zde velmi individuální pojem) do skříněk a jsou plynule nasměrováni do sprch, případně rovnou vybaveni čistým oblečením. Srdcem domu je zcela jistě jídelna, do které lze prohlédnout přímo ze dvora, stejně jako do chodeb noclehárny i denního centra – každý ví, do čeho jde. Podle denní doby se pak lze plynule přesunout do denní části, nebo na některý z pokojů noclehárny – ty skýtají různé možnosti dle povahy klienta, provizorně zde může najít útočiště jak rodina s dětmi, tak klaustrofobik. Zařízení pro lidi bez domova u nás není zrovna nadbytek a tak se snažíme eliminovat co nejvíce možných bariér, které by mohly stát mezi návštěvníkem a jeho chutí využít našich služeb. K dispozici je také kotec pro zvířata a ordinace lékaře a zubaře s vlastním vstupem – může tak být dostupná opravdu pro každého potřebného, tedy bezprahová.

Podmínkou hladkého chodu centra i v rámci okolního kontextu je také čitelnost jeho okolí, která nebude ze své podstaty přispívat k patologizaci místa. Při budování centra dostalo konečně důstojnou a přehlednou formu i přilehlé parkoviště kolem stadionu, které samo o sobě generuje potřebný ruch a hemžení usnadňující dohled nad zařízením. Tak se mi zdá, že do toho pestrého žižkovského kotle nakonec náš Šupináč přeci jen může patřit.