V zásadě jsou možně dva přístupy k poskytování sociálních služeb. Buďto kapacitní zařízení, umožňující co nejefektivnější poskytování služeb co největší klientské bázi, a nebo menší, decentralizované služby. Druhá možnost vyžaduje daleko propracovanější koncepci a strategické plánování při zřizování sociálních služeb, v rámci městské tkáně však funguje mnohem lépe: nevede k segregaci dotyčné sociální skupiny, naopak dodává pestré zrnitosti města pouze další z mnoha odstínů.
Při analýze celé typologické škály se nejdříve letmo zastavme u kapacitních staveb. Ty jsou zřizovány především v USA, což souvisí se zcela odlišným vnímáním institutu bezdomovectví. Spadá pod něj početná subkultura pouličních umělců a alternativců, pročež mají mnohem blíže ke komunitnímu bydlení, než sociální institucí. Kapacitně jsou tato zařízení o řád jinde, než je běžné v Evropě - hovoříme o stovkách až tisících klientů. Ukázku zde zastupuje Bud Clark Commons v Portlandu (Holst Architecture)
Přesuňme se však na náš kontinent. Doslovným zhmotněním procesu sociální reintegrace je centrum v amsterdamské Poeldijkstraat (Heren 5). To v sobě zahrnuje celou škálu možných zařízení pro lidi bez domova, jak je zná třeba i naše legislativa. Symbolika společenské převýchovy, uskutečněné v rámci jednoho zařízení, je ideologicky více než problematická - i když je samozřejmě prezentována se šťastnou tváří.
Poeldijk je však v evropském kontextu zařízení ojedinělé - a pro důkaz nemusíme opouštět Holandsko. Ubytovna ve Zwolle (Leijh, Kappelhoff, Seckel, van den Dobblesteen Architecten) představuje svým měřítkem druhou výše popsanou kategorii sociálních zařízení, která omezením velikosti klientské na několik desítek osob v dané lokalitě rapidně snižuje šanci vzniku patogenní zóny v okolí služby. Vlastně se svojí fasádou obrací k okolnímu parku až přelaskavě, v kontrastu se strohostí vnitřního atria, které je naopak stylizováno do podoby městské zastávky.
Zatímco De Herberge stojí ještě v částečné izolaci městského parku a své nenápadné vyloučení se snaží skrývat za přívětivou slupkou, hostel v Utrechtu (Versseput architecten) je již vyloženě obyčejným "jedním z domů v sousedství", který jaksi mimochodně hostí lidi bez domova a závislé na alkoholu.
Jak je na těchto holandských příkladech vidno, i v nepoměrně demokratičtější zemi než je naše jsou architektonické (čili artikulované společenské) odpovědi na otázku bezdomovectví diametrálně rozdílné. A pokud zabrousíme na jih do Španělska, kde se v Navaře nachází denní centrum s noclehárnou od Javiera Larraze, zjistíme že možnost dvojakého čtení návrhu ne-domova není nic výlučného. Blyštivě designovaná krabička, odhozená na periferii města.
Takhle tedy vypadá vzorník staveb ze západních zemí. Povšimněme si standardu, který je ve vyspělé společnosti poskytován nejvíce stigmatizované třídě obyvatelstva. Ten může být dle mého mínění poměrně dobrým indikátorem stavu občanské společnosti: kolik toho je ochotna poskytnout potřebnému, jakým způsobem definuje podobu nepodkročitelného sociálního minima.
Abychom mohli typologii interpolovat pro naše socioekonomické podmínky, je potřeba se na závěr ohlédnout i směrem na východ. A to konkrétně do Lotyšské Rigy, kde tvář dennímu centru a noclehárně vtiskli Lejnieku projektēšanas birojs. Co v tomto projektu oproti předchozím zůstává, je snaha o současnou podobu domu, ukotvující vyloučenou klientelu v soudobé společnosti. Při pohledu dovnitř noclehárny však místo takřka hotelových pokojů nalezneme utilitární místnost plnou karimatek. Což samozřejmě nemusí být nutně špatně. Položme si otázku, na kterém stupni společenského vývoje se momentálně nacházíme my. Můj názor bude obsahem příštího příspěvku.
Přesuňme se však na náš kontinent. Doslovným zhmotněním procesu sociální reintegrace je centrum v amsterdamské Poeldijkstraat (Heren 5). To v sobě zahrnuje celou škálu možných zařízení pro lidi bez domova, jak je zná třeba i naše legislativa. Symbolika společenské převýchovy, uskutečněné v rámci jednoho zařízení, je ideologicky více než problematická - i když je samozřejmě prezentována se šťastnou tváří.
Poeldijk je však v evropském kontextu zařízení ojedinělé - a pro důkaz nemusíme opouštět Holandsko. Ubytovna ve Zwolle (Leijh, Kappelhoff, Seckel, van den Dobblesteen Architecten) představuje svým měřítkem druhou výše popsanou kategorii sociálních zařízení, která omezením velikosti klientské na několik desítek osob v dané lokalitě rapidně snižuje šanci vzniku patogenní zóny v okolí služby. Vlastně se svojí fasádou obrací k okolnímu parku až přelaskavě, v kontrastu se strohostí vnitřního atria, které je naopak stylizováno do podoby městské zastávky.
Zatímco De Herberge stojí ještě v částečné izolaci městského parku a své nenápadné vyloučení se snaží skrývat za přívětivou slupkou, hostel v Utrechtu (Versseput architecten) je již vyloženě obyčejným "jedním z domů v sousedství", který jaksi mimochodně hostí lidi bez domova a závislé na alkoholu.
Jak je na těchto holandských příkladech vidno, i v nepoměrně demokratičtější zemi než je naše jsou architektonické (čili artikulované společenské) odpovědi na otázku bezdomovectví diametrálně rozdílné. A pokud zabrousíme na jih do Španělska, kde se v Navaře nachází denní centrum s noclehárnou od Javiera Larraze, zjistíme že možnost dvojakého čtení návrhu ne-domova není nic výlučného. Blyštivě designovaná krabička, odhozená na periferii města.
Takhle tedy vypadá vzorník staveb ze západních zemí. Povšimněme si standardu, který je ve vyspělé společnosti poskytován nejvíce stigmatizované třídě obyvatelstva. Ten může být dle mého mínění poměrně dobrým indikátorem stavu občanské společnosti: kolik toho je ochotna poskytnout potřebnému, jakým způsobem definuje podobu nepodkročitelného sociálního minima.
Abychom mohli typologii interpolovat pro naše socioekonomické podmínky, je potřeba se na závěr ohlédnout i směrem na východ. A to konkrétně do Lotyšské Rigy, kde tvář dennímu centru a noclehárně vtiskli Lejnieku projektēšanas birojs. Co v tomto projektu oproti předchozím zůstává, je snaha o současnou podobu domu, ukotvující vyloučenou klientelu v soudobé společnosti. Při pohledu dovnitř noclehárny však místo takřka hotelových pokojů nalezneme utilitární místnost plnou karimatek. Což samozřejmě nemusí být nutně špatně. Položme si otázku, na kterém stupni společenského vývoje se momentálně nacházíme my. Můj názor bude obsahem příštího příspěvku.
Žádné komentáře:
Okomentovat