EGO-EMO REFLEXE: PŘÍBĚH JEDNOHO PROJEKTU

Projekt denního centra a noclehárny je jedním ze dvou projektů, na kterých jsem zatím pracoval a namotivoval se u něj k maximálnímu možnému úsilí. S odstupem více než měsíce už vím, že to tentokráte byla z velké části chyba. Když jsem teď od obhajoby prošel potřebným cooldown timem, budu doufám s to v maximální možné - přesto však samozřejmě stále autorsky subjektivní - míře schopen rozkrýt, proč a jak to nakonec (ne)dopadlo.

autor - ráno po obhajobě

První projekt, ve kterém jsem dokázal vloženou práci přetavit do následné relevance projektu, byl můj první projekt v Michalově a Ondřejově ateliéru: dům a dvě náměstí v Libni. Byl to můj už sedmý ateliérový projekt na FA ČVUT (2. semestr magisterského studia) a první, který nepatřil do koše. Po letech skicování čehokoliv, pouček o spojení mozek-ruka a nutnosti neustálého "progresu" jsem se rozhodl zapomenou na vše (ne)naučené a nazírat na věci prizmatem, kterým jsem schopen uspokojivě mířit - tedy svým. Heuréka, oddychl jsem si, raději pozdě nežli později. Do semestru jsem šel s tím, že buďto konečně udělám projekt, který bude mít kromě kapoty i podvozek a motor, nebo mě z aťáku vyrazí a já uvědoměle ve veřejném zájmu  napnu po škole své snahy někam mimo hranice projekce. To se však nestalo, udělal  jsem svou dosud nejlepší věc. Byla totiž promyšlená a vyargumentovaná.

Když jsem dospěl do posledního ročníku a začal si hledat zadání diplomové práce, okamžitě jsem zabrousil do oblasti sociálních témat, která jsou mi autorsky (a tudíž i lidsky) nejbližší a postupně se propracoval k lidem bez domova. Chtěl jsem z pozice architekta zkoumat společensky (a tudíž i politicky) nepopulární otázku a tematizovat ne-bydlení, ne-domov, ne-řád. Poněkud akademicky neobratně jsem vystoupil ze své specifické role a vrhl se na pole u nás doposud značně neorané. Když zatím nikdo, tak třeba já - teze, že architektura může a má mít v otázce bezdomovectví silné slovo. Tomuto předpokladu nadále věřím, nicméně zpětně vidím negativní důsledky absence mých (architektových) protihráčů sedících na druhé straně stolu: v ČR fakticky neexistujícím systému jsem mohl projekt vytvářet s trochou nadsázky rovnou od koncepce sociální politiky. Bez reality praxí vytvořených mantinelů a s vědomím důležitosti diplomního projektu, rozhodl jsem se k řešení výrazně autorskému - v pomýlené snaze vytvořit vlajkovou loď mně - diplomanta i řešené problematiky.

Poněkud God-like systém, jak bylo později řečeno u obhajoby. Postupujme však chronologicky. Jedním z mých rysů je, že často na úplném začátku projektu dostanu chuť něco udělat, otisknout do práce. Tentokráte bylo jedno něco jasné: už delší dobu jsme se s kamarádem probírali výzvu, kterou v sobě skrývá návrh zeleného domu. Takže jeden terč byl jasný. Druhý přišel vzápětí, při tvorbě soukromého inspiračního "zdrojového kódu", který budu dále do svého projektu sémioticky otiskovat coby autorský názor. Společenská stigmatizace a vyděděnost lidí bez domova spolu s mimoběžným objevem českého překladu komixového charakteru klasika Alana Moora  - Swamp Thing neboli Bažináče - dala vzniknout konceptu "Šupináče". Ten měl být původně pouze jednou z mnoha ingrediencí návrhu a rozhodně ne tou, který by měla nést obraz bezdomovectví; po jeho mimochodném odtajnění se však transformoval do lokální hvězdy interního vtipu, která svou nečekanou slávu prostě a jednoduše neunesla. Vrstvení popkulturních odkazů mě vždycky bavilo, mnohem více než z architektonických referencí vycházím z filmu a literatury. Nechal jsem se strhnout vtipnou značkou a nešťastně z ní udělal leitmotiv projektu, který jsem následně přepečlivě sochal do podoby správné ikony.

Výsledkem je návrh pro danou tematiku velmi necitlivě výlučný, čitelný pouze v kontextovém rámci interního humoru. Piedestal bezdomovectví, vztyčený prostředníček socioekonomickému okolí. Ne, že by tento výsledek zcela postrádal moje sympatie - z reakcí typu "ve společnosti, ve které je možné toto poskytnout 30 bezdomovcům na místě, kde by mohlo bydlet 200 lidí, bych snad ani nechtěl žít" jsem měl zcela upřímně škodolibou radost - ve výsledku však právě tímto prokazuje celé problematice medvědí službu. Což mě sere a beru to jako svoje velké selhání. 

Symptomatické pro dnešní dobu myslím bylo, že jsme se v diskuzi u obhajoby nedostali přes volbu zadávací parcely, a sice proto, že je dle dnešního imperativu zahušťování a ekonomické výtěžnosti velmi lukrativní. Tuto otázku jsem očekával, nedokázal jsem však na ni zjevně odpovědět adekvátním způsobem tak, abychom se dostali od tržní reality, kterou jsem vědomě překročil, k problému samotného návrhu budovy - tam se totiž nachází meritum špatných rozhodnutí, která jsem během diplomního semestru učinil. Služba pro lidi bez domova bude ze své podstaty vždy jedním z nejméně lukrativních řešení, které lze na dané místo umístit. Tento druh zařízení navíc nikdy nebude fungovat na periferii - nikdo by do něho prostě a jednoduše nechodil. Stylovou tečku pak dotvořil údiv, že jsem s neoddiskutovatelným úsilím a řemeslnou zručností zpracoval takovou zbytečnost, jakou je obydlí pro lidi bez domova.

S potřebným časovým odstupem tak vidím, že návrh mohl a měl být mnohem lepší. Pro svůj duševní klid jsem si tedy předsevzal, že jej celý vypracuji znova: místo je dobře zvolené a to tedy zůstane, dům však bude nový. A doufám, že adekvátnější. Podoba ubytování pro lidi bez domova je nutně zhmotněním představy společnosti o základním životním nároku člověka. Je mým osobním názorem, že důstojnou odpověď v sobě neskrývá žádný prefabrikovaný kontejnerový systém, mobilní stan ani jiné, svojí mobilitou a dočasností lákavé provizorium. Svou diplomovou prací jsem nešťastně sklouzl do lákavého a tím i jednoduchého protipólu současné mainstreamové představy. V tom však nelze nalézt jakýkoliv možný přínos pro případnou budoucí diskuzi, protože mnou navržené pyšné mávání levičáckým hadrem nemá potřebnou měkkost a poddajnost, skrze kterou by se bylo potřeba dopracovat k nejmenšímu společnému jmenovateli společenského kompromisu.

Na závěr přidávám audiozáznam své obhajoby před diplomní komisí, kterou tvořil Miroslav Šik, Richard Sidej, Miroslav Cikán, Tomáš Hradečný a Ondřej Hoffmeister. Začíná se mojí prezentací, pak jsou přečteny posudky vedoucího práce Michala Kuzemenského a oponenta Petra Pinkase, moje reakce na ně a nakonec očekávaný gril. Všem výše zmíněným děkuji za čas, který obětovali studiu a kritice mého projektu. Na shledanou u restartu!