O CO JDE?

Denní centrum je sociální zařízení určené lidem bez domova, které disponuje velkou místností se stoly a židlemi. V drtivé většině případů je nízkoprahové, tzn. příchozí musí splnit určité požadavky - zpravidla nesmí být pod vlivem alkoholu či jiných omamných látek, nesmí trpět závažnou infekční nemocí a musí souhlasit s provozními pravidly daného zařízení. Člověk přicházející do centra je tedy zpravidla alespoň částečně motivován.

Klienti (jak jsou obecně uživatelé sociálních služeb nazýváni) si zde mohou odpočinout v čistém, suchém prostředí a najíst se. Jídlo si buďto donesou, nebo je jim zde za symbolickou cenu poskytnuto. Také bývá k dispozici kuchyňka, kde si lze jednoduchý pokrm či pouze teplý nápoj připravit. Rovněž zde můžou probíhat rozdílné vzdělávací, kulturní či společenské akce. Dalším standardem je kompletní hygienický servis: možnost použít toaletu, vysprchovat se, oholit se, vyměnit špinavý oděv za čistý a nebo nechat si stávající vyprat. Do třetice jsou zde k dispozici sociální pracovníci, lékař a psycholog. Při prvním kontaktu s klientem je veden řízený pohovor, aby pracovníci centra zjistili, co pro něj mohou udělat - neboť to ví nejlépe on sám. Nadále jsou pak pracovníci kdykoliv k dispozici, poskytují informační a poradenský servis, pomáhají při kontaktu s úřady, nebo při shánění práce. Ideálně s klientem sestaví jednoduchý individuální plán, zahrnující po malých krůčcích postupné body pro integraci zpět do společnosti. Osobní věci se zde dají uložit bezpečně do skříňky, úschovna je pro bezdomovce, kteří jinak vláčí veškerý svůj majetek v batozích a igelitkách s sebou, užitečná.

Noclehárna k tomu vedle totožných hygienických a potravinových služeb poskytuje ubytovací služby na jednu noc, přičemž však lze možnosti ubytování využít opakovaně (u o.s. Naděje je to 90 dní, u Armády spásy 15 dní v kuse, poté je nocleh na 5 nocí přerušen). K požadavku střízlivosti a bezinfekčnosti přibývá požadavek dostavit se v určitém časovém rozmezí, kdy jsou nocležníci přijímáni. Přijatému klientovi je poskytnuta postel, standard ubytování je zpravidla nízký - hromadné pokoje s palandami, i když v západních zemích se postupně stávají normou menší až individuální pokoje. Následujícího dne ráno jsou opět vykázáni zpět na ulici, aby se přes den snažili řešit svou sociální situaci a nezvykl si na pohodlí celodenního pobytu na ubytovně.

Obecně je otázka typologie bydlení pro lidi bez domova (nejen) u nás polem poměrně neprobádaným a díky celospolečenskému vnímání bezdomovců i svým způsobem nevděčným. Služby sociální prevence, kam oba dva výše popsané druhy patří, jsou až poslední součástkou záchranné sociální sítě - poté, co se vyčerpá okruh nejbližších i prevence. Žádná společnost se nemůže považovat za vyspělou, pokud v ní existují skupiny vystavené sociální exkluzi. Bezdomovectví se odjakživa vyskytovalo ve všech typech společenského uspořádání a je potřeba s ním umět pracovat. A ačkoliv je tento úkol v první řadě politikum, otázka bez-domoví je svojí povahou také architektonická. Mít domov znamená moci se někam vrátit, mít soukromí - možnost druhého do svého domova nevpustit. Jak má ale vypadat prostor, který je ve vlastním zájmu člověka velmi dočasný a  zároveň z perspektivy mrazivé ulice toužený? A jaký má být dům, na který se bude drtivá většina okolí dívat přinejlepším spatra? To bude jedna z mnoha otázek k řešení v tomto semestru.



použitá literatura:
Jakub Marek, Ondřej Strnad, Lucie Hotovcová: Bezdomovectví (Portál, 2012)
Táňa Průdková, Přemysl Novotný: Bezdomovectví (TRITON, 2008)