BEZDOMOVECTVÍ - HISTORIE V KONTEXTU SOCIÁLNÍCH SLUŽEB

Již od dob vzniku prvních společenských struktur v sobě bezdomovectví jakožto sociální statut skrývalo antitezi společnosti dodržující zákony: první formou "zbavení domova" byl trest vyloučení z komunity, tedy zavržení člověka jeho kmenem poté, co nějak porušil jeho stanovy a tím ohrozil šance na přežití celé skupiny. Takový člověk byl tedy nahlížen jako viník, který si zaslouží trest vyhnanství za své vlastní činy (optikou křesťanství se nabízí analogie se starozákonním Kainem). Tento přístup k vyloučení se ve svém základu nezměnil do dneška - lidé často pohlížejí na všechny sociálně vyloučené jako na nepřizpůsobivé lenochy, kteří za svou situaci můžou pouze a jedině sami. Jenom povaha osobní viny se v čase proměňuje. Nejdříve byly odlišnosti a handicapy byly buďto projevem osobní slabosti, nebo se připisovaly hříchům minulosti; antická společnost odlišnosti ve fyziologickém kánonu netrpěla.

Zároveň se ovšem v hierarchizované společnosti antického Řecka rozmáhalo dlužní otroctví občanů polis a ruku v ruce s ním nutnost poprvé řešit sociální otázku z pozice politiky. Solon z Athén tehdy provedl první systémové přerozdělení a vynutil solidaritu mezi nejbohatší a nejchudší třídou společnosti. Filantropický princip snahy pomoci chudým se vždy pojí zájmy mocenských skupin, nešlo tedy navždy zůstat pouze u restrikcí. Dokonce byly zavedeny i první důchody pro nemajetné a nemohoucí, pokud si uměli před porotou svůj nárok obhájit. Pochopitelně se tato možnost netýkala otroků, díky jejichž práci mohla tehdejší společnost dosáhnout nevídaného rozmachu.

H. Bosch - Loď bláznů

Ve středověku se dle Michela Foucaulta dá najít první částečně institucionalizované řešení otázky osob, které se nechtěly či nemohly přizpůsobit společenským konvencím, čili předobraz koncentračních táborů: po řekách a mořích se plavily takzvané lodě bláznů, které žádný přístav nepřijímal a lidé zde trávili celé roky. Tato teorie z jeho Dějin šílenství se však více než na faktech zakládá na subjektivní interpretaci stejnojmenného obrazu od Bosche. Co je však na této skutečnosti zajímavé je rovina alegorická - tentokrát s lodí Hermes, která v Praze zajišťuje dvě třetiny ubytovací kapacity pro lidi bez domova. Žádná z městských částí však nechtěla zřídit noclehárnu ve svém katastru a tak "blázni" skončili opět na lodi, pod správou ne města, ale povodí Vltavy.

Obyvatelstvo ve feudální společnosti bylo vázáno na půdu, léno, a byla tak omezena jeho migrace - většina lidí byla v poddanském stavu podřízena svému lennímu pánovi. Od 15. století však nárůst počtu obyvatelstva znamená další chudnutí těch nejníže postavených vrstev. Objevují se první skupiny, odmítající usedle robotovat a stávají se tuláky, neboli vagabundy - bloudícími. Vykročením z tehdejšího hodnotového systému pozbyli tito jedinci veškerých práv a běžně se stávali oběťmi pogromů a vražd.

Abychom však neživili pouze představu temného středověku, je nutno zmínit i první vlaštovky v péči o potřebné. V našem civilizačním okruhu tuto funkci od svého počátku plnilo (pomiňme teď diskuzi podle jakého klíče apod.) křesťanství, potažmo církev. Ta zakládá možná útočiště a předobrazy budoucích ústavů v podobě klášterů a farností, celé církevní řády - jako například Františkáni - se orientují na pomoc a dobročinnost. Oproti tomu občanská filantropie v rámci farností cílí často více na vykonání "dobrého skutku před Bohem" (a před společností), než na potřeby člověka v nouzi. Revoluční imperativ solidarity, který s sebou křesťanství přineslo, často zůstává pouze v podobě liturgické mantry.

Protestantská reformace s sebou přinesla mnoho společenských změn, jenž se promítly například do chudinského zákona z roku 1601, který vydala anglická královna Alžběta: zacházení s chudými mělo být individualizované, podporovat se měli pouze lidé práce neschopní a práceschopné je třeba k práci vychovat. S pozvolnou centralizací státu začíná také centralizace politiky vůči chudým a tak i žebrota začala být časem vykonavatelná pouze na povolení. Postupně vznikají místo smíšených ústavních zařízení a všeobecných špitálů zařízení diferencovaná: sirotčince, starobince, nemocnice, ústavy pro choromyslné, ale také pracovní tábory a káznice. Na našem území byly zřizovány v budovách, ze kterých Josef II. vyhnal církevní řády - vznikají tak jakési ústavní sekulární kláštery. Na venkově se potřební ubytovávají v obecních domech a pastouškách, přičemž se o ně střídavě starají obyvatelé obce (tady lze vypozorovat zárodek komunitních sociálních služeb).

Dnešní forma bezdomovectví se objevuje počátkem 19. století v souvislosti s průmyslovou revolucí a kvapným rozvojem měst. Migranti přicházející sem za prací často bydlí přímo na ulici, pouze za asistence církevních řádů. Z dřívějších řemeslných cechů se se postupně stávají dělnické spolky, jejichž hnutí následně hýbe politickou situací i ve 20. století.

Státní péče je u nás poprvé zřízena roku 1862 Říšským obecním zákonem, který ustanovil, že každý občan musí příslušet k nějaké obci a ta má povinnost se o něj postarat. Se vznikem domovského práva se tak na svět dostává poprvé termín bezdomovec: tedy ten, kdo je bez domovského práva, cizák. Od dob Rakouska-Uherska taktéž zůstává vnímání chudoby jakožto nejzávažnějšího sociálního problému a systém péče, kdy se starost o potřebného přesouvá postupně po ose rodina - obec - okres - stát.

Masarykovy domovy

Za první republiky se rozmáhá soukromé i dobrovolné chudinství, které je celospolečensky i legislativně podporováno. Vznikají vývařovny a záplavy poradenských služeb, z nichž některé postupně přecházejí pod stát. Postupně se mění model, kdy je potřebný odkázán na existenci alespoň nějakého zdroje pomoci na jeho nárok. To ilustruje i výrok pozdějšího pražského primátora dr. Zenkla z roku 1927: "Pomáhati nutno rychle a včas. Často stačí nepatrný zákrok, i jen dobré slovo přátelské rady, aby bylo zabráněno velkým důsledkům mravním i hmotným. Všude v provádění úkolů sociální péče zachovati čistý, lidský poměr člověka ke člověku, nedopustiti se ničeho, co by druhého ponížilo, nebo urazilo." A ačkoliv se z dnešního pohledu zdá tehdejší masová ústavní péče přinejlepším diskutabilní, rozhodně byla pozitivním objevem: v rámci ústavu poskytovala potřebnému veškerý servis. Například Masarykovy domovy (dnešní Thomayerova nemocnice) byly ve své době nejmodernějším zařízením toho druhu v Evropě a tvořily v podstatě soběstačné městečko.

Po hrůzách druhé světové války nastává v sociální péči zásadní obrat. Roku 1948 je v OSN deklarována důstojnost člověka a mění se základní princip péče a vnímání práva na ni: z daru instituce, zákoně povinné tento dar poskytnout, se stává nárok jednotlivce. Zároveň se definitivně kontextem péče stává sociální politika státu. U nás se tak po roce 1948 stává chudoba veřejným tabu. Každý jedinec měl povinnost pracovat, což zhusta implikovalo umělé vytváření pracovních míst. Kdo práci nezvládal či se prostě nechtěl poddat diktátu doby, musel se kvůli trestnému činu příživnictví skrývat. Bezdomovectví dnešního typu (způsobené externalitami, nikoliv vlastním rozhodnutím) prakticky neexistovalo: pro lidi bez rodinného zázemí byly zřizovány ubytovny, handicapovaní byli umístěni do pečovatelských ústavů. Oproti tomu ve světě, se kterým jsme dříve drželi krok, se v 60. letech postupně upouští od ústavní péče ve prospěch intenzivních terapeutických komunit, stacionářů, terénních služeb a preventivních programů.

Po zhroucení bolševického molochu a následném překotném přechodu ke kapitalismu s jeho důrazem na osobní odpovědnost jedince dochází k rapidnímu nárůstu bezdomovectví. Po roce 89 neexistující síť sociálních služeb alespoň částečně začínají vytvářet nestátní neziskové organizace, zatímco se připravuje Scénář sociální reformy. Po amnestii Václava Havla bylo propuštěno kolem 15 000 vězňů a tato skutečnost akcelerovala vznik mnoha sociálních zařízení. Občanská sdružení (z důvodu legislativního vakua byla většina neziskovek založena právě takto) preferovala především služby neústavního charakteru, církevní organizace, které mohly převzít zahraniční metodiku svých partnerů, začínají provozovat domovy důchodců, azyly pro bezdomovce či matky s dětmi a hospice. Roku 1991 pak byl přijat zákon o životním minimu a sociální potřebnosti, čímž byl vytvořena záchranná síť pro zmírnění transformačního šoku. Samotný systém sociálních služeb, připravovaný od roku 1994, je však zákonem ošetřen až v roce 2006 - rozhodně tedy nebyl v transformačním procesu prioritou. A co se týče bezdomovectví, první koncepční dokument v ČR nabyl platnosti až loni v létě.

Financování služeb je od revoluce závislé na centrálně rozdělovaných dotacích. o které se musí každý rok znovu žádat. Tyto dotace však nikdy nebyly řízeny nějakou vizí rozvoje sociálních služeb, navíc často docházejí ke zřizovateli s několikaměsíčním zpožděním od začátku kalendářního roku a de facto mu tak znemožňují činnost.

V současnosti se problematika lidí bez domova začíná konečně dostávat z politického šuplíku nedotknutelných témat. Díky přijetí koncepce pro celou ČR i Prahu se snad tato jedna z posledních neprobádaných typologií ze spektra sociálních služeb dočká zasloužené pozornosti.

...a teď.

použitá literatura:
Oldřich Matoušek a kol.: Sociální služby (Portál, 2007)
Oldřich Matoušek a kol.: Základy sociální práce (Portál, 2001)
Jakub Marek, Ondřej Strnad, Lucie Hotovcová: Bezdomovectví (Portál, 2012)
Táňa Průdková, Přemysl Novotný: Bezdomovectví (TRITON, 2008)